Reklama
 
Blog | Lenka Rubensteinová

Něco svátečních alternativ

Letos jsem poprvé nekoupila ani jediný vánoční dárek. Dárky sice dávám svým oblíbencům ráda, ale na Vánoce už ne. Místo nákupního tranzu jsme jeli na týden do Lublaně navštívit kamarády. Nečekali jsme, že se v půjčeném autě málem přizabijeme a že nám na konec výletu jeden milionář ve Vídni vlastnoručně upeče předštědrovečerní kachnu.

Vždycky jsem si myslela – nepochybně i vlivem socialistických metod hospodaření, že do autoservisu se flašky alkoholu nosí, nikoli dostávají, ale ve slovinském Mariboru jsme s klíčky k opravenému autu dostali nádavkem láhev bílého. Nejdřív jsme se tomu s manželem rozjařeně hihňali, ale když nám bodrý opravář ukázal zdeformovanou součást auta, kterou po naší srážce s železnou tyčí odpadlou z kamionu na dálnici museli vyměnit, napadlo nás, že asi chtěl tím vínem naznačit, abychom zapili, že neslavíme svátky v krematoriu.

Což jsme udělali. Ve Slovinsku, prosperující malebné zemičce s dvěma miliony obyvatel, jejíž hrubý domácí produkt na hlavu už dlouho převyšuje český, mě vždycky potkají dramatické zážitky. Nejdřív mě tam před lety poprvé v životě okradli, a to hned zgruntu, protože v čajznuté tašce jsem měla veškeré doklady, peníze i kreditky. Doteď mám mezi svými suvenýry z cest papír od lublaňské policie, přestože na zakyslou úřednici z Prahy 10 velký dojem neudělal.

Tentokrát jsme se po celodenní jízdě v syrových večerních hodinách po prudké ráně na dálnici s hrozným rachotem sotva dokodrcali na megaparkoviště u mariborského Bauhausu, kde jsme objevili, že do spodku auta je pevně zaražená dlouhá tyč, jejímž druhým koncem jsme ryli do asfaltu. Po kolotoči mezinárodních telefonátů chlapík z odtahové služby v Mariboru ihned bystrým okem odhalil, že zmíněná štangle nevyhřezla z útrob auta, jak jsme si původně mysleli, ale musela se na dálnici odporoučet z jistě nezcela zánovního kamionu. Naštěstí jsme měli dobře pojištěné vozidlo a za dvě hodiny po kolizi nás už vezla Global Assistance do Lublaně, zatímco poničené auto dopravili do servisu v Mariboru.

Reklama

V Lublani na nás čekala velmi pozdní večeře a kamarádka Polona s manželem a čtyřměsíční dcerou Rozou, jejíž jméno inspirovala – Rosa Luxemburgová. Polona je reportérka slovinské státní televize, toho času na roční mateřské dovolené, během níž dostává plný plat. Celý rok. Sama tento jev charakterizovala jako příjemný pozůstatek socialismu a přidala nemálo kritických slov na adresu současné „pravicové“ vlády, přestože její věřící rodiče, se kterými musela v dětství jezdit na autobusové výlety slovinských katolíků do sousedních zemí včetně Československa, nadělali slušné peníze podnikáním.

Roza nebyla tak úplně plánovaná, vlastně vůbec ne, a Polona, ač se již před nějakým časem přehoupla přes třicítku, se ještě úplně nepřenesla přes svůj vlažný postoj k mateřství, i když svou roztomilou dcerku, kterou nám představila jako Miss Piggy (prý je tlustá, byť dosud krmená výhradně mateřským mlékem), zjevně miluje.

„Co děláš celý den?“ vyzvídám, protože tuším, že jí chybí lublaňský rušný společenský život.

„Nic,“ odpoví rezignovaně, „chodím s Rozou po bytě, stokrát dokola za celý den.“ Den má nyní pro Polonu 26 hodin a důležitost produkce potomstva je „přeceňovaná“. První dva měsíce po porodu strávila v depresi, protože dítě podle jejích slov jen jedlo a spalo a jinak nikterak nereagovalo, takže matka čekala na příchod manžela z práce do pěti odpoledne v pyžamu, aby mu hned ve dveřích vrazila novorozeně do náruče, vyčistila si poprvé za celý den zuby a prchla na chvíli do města.

Vůbec mě nepřekvapilo, jak se změnou životního stylu zápasí. Není první z mých kamarádek, kterým narození dítěte převrátilo život naruby v ne zrovna pozitivním smyslu, alespoň zpočátku. Navíc obyvatelstvo Lublaně se velmi rádo oddává společenským radovánkám ve všech ročních obdobích a hodinách a Polona byla zvyklá se jich účastnit bez omezení. I ve vlezlé zimě minus pěti stupňů byly ulice ve středu města téměř neprůchodné kvůli davům popíjejícím horké nápoje v hojných venkovních občerstvovnách vybavených plynovými lampami sálajícími teplo.

Ale když jsem pak Polonu s Rozou pozorovala doma, musela jsem se smát, protože její průpovídky nepříliš opěvující poslání matky byly trochu v rozporu s láskyplnými projevy vůči dítěti, jemuž se skutečně nepřetržitě věnuje oněch 26 hodin denně, což dokládají i nově nabyté tmavé kruhy pod očima a chronická únava.

„Promiň, že ses narodila do tak hnusnýho podnebí,“ omlouvá se děcku při přebalování, protože sychravé šedé inverzní počasí ji deptá stejně jako mě. Po chvíli oznámí stoicky: „Je úplně jedno, co Roze říkám,“ a na důkaz začne k miminu mluvit smyšleným jazykem blablablabla. Když si dělám legraci, jestli stará sousedka, která nemluvněti přinesla drahý dárek, nechce Rozu adoptovat, Polona hned začne vyzpěvovat „adoption is an option…“ Ty holky by byly dobrými figurkami v komiksové knize.

Přesto nemám strach, že by tahle rodina nevydržela, protože má smysl pro humor a i při splácení hypotéky na byt se jí nevede špatně, takže si důkladně užiju jednodenní výlet do Terstu, sotva hodinu jízdy z Lublaně, kde se mořská hladina třpytí v záři slunce, příjemný pach rybiny se mísí s vlahým vzduchem o teplotě 10 stupňů Celsia a vánoční stánky nabízejí mišmaš rakouských čokolád, marseilleských mýdel a kožených tašek, které jsou stejně „pravé Gucci“ jako ty prodávané naivním turistům na newyorských nárožích.

To nejlepší tentokrát opravdu přišlo nakonec, když jsme dostali pozvání od manželova obchodního klienta, velmi zámožného německo-kanadského podnikatele, abychom se zastavili na večeři ve Vídni, kde právě zprovoznil luxusní kancelářské prostory včetně moderně vybavené kuchyně, protože před několika lety přišel na to, že ho baví vařit.

Připomnělo mi to obrácenou scénu z filmu o četníkovi ze Saint-Tropez, který, přistižen se síťovkou, kvůli dceřině milostnému zájmu předstírá, že nakupování jídla je jen koníčkem zazobance. Tenhle chlapík by si klidně mohl platit renomovaného šéfkuchaře, ale místo toho se čtyři hodiny pachtí s pečením kachny podle starého kanadského receptu, jen s pomocí Hanse, oddaného byznys partnera a přítele v jedné osobě, který plánuje bezstarostný důchod v Panamě, jen co mu to „big chief“ dovolí.

My s mužem do téhle ligy vůbec nepatříme, ale bylo to lahodných pět hodin, strávených vedle příjemné konverzace konzumací patrně nejlepší pečené kachny v mém životě (musí se předem perforovat, aby z ní vytekla přebytečná mastnota, a peče se hóóódně pomalu), kterou jsme kromě vína zapili i celou lahví (ve čtyřech!) určitě nejlepšího koňaku v mém životě. A k tomu nám hostitel pustil nahrávky operních árií, které sám nazpíval, jednu z nich s Plácidem Domingem, protože kromě materiálního bohatství tento muž vlastní neuvěřitelně sonorní baryton. Než se pustil do podnikání, zpíval v newyorské Metropolitní opeře, a jelikož si tyká se všemi operními velikány a má chuť znovu zaklepat na dveře operních domů, příští rok na podzim už má naplánované vystoupení v Albert Hall v Londýně. 

Cestu z Vídně  do Prahy, už bez hraničních kontrol, musel druhý den – Štědrý den – celou odřídit muž. Ale stálo to za to.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama