Paradoxně se manžel s politováníhodnou situací panující na některých českých úřadech obeznámil dřív než já, byť víceméně teoreticky, prostřednictvím amerických a jiných zahraničních institucí v Česku, se kterými se stýká. Už to tak bývá, že cizinci si takových věcí dost všímají.
Ale protože já jsem celé půlstoletí svého života nikdy neprodávala ani nekupovala žádnou nemovitost, bizarní zážitky jsem začala sbírat, až když jsme loni v létě prodali byt v Praze a koupili jeden z pěti řadových domků za Prahou, abychom se zbavili smogu a užívali si venkovské idyly. Ha.
Tolik jsme se těšili na život s výhledem na zalesněné kopce podél Vltavy, že jsme sice registrovali jisté varovné signály, ale víceméně jich nedbali. Například z pěti řadovek dostavěných v roce 2008 byly v roce 2011 pořád čtyři neprodané. Místo abychom se šli zeptat jediného kupce, který se už rok a půl s rodinou zmítal v krutých potížích se svým realitním úlovkem, což jiní potenciální kupci zhusta činili, mávli jsme nad tím rukou a přičetli to krizi.
Také jsme si měli víc všímat toho, že se stavitelem a vlastníkem v jedné osobě – arogantním zakrslíkem s Napoleonským komplexem, říkejme mu N(apoleon), kterého jistí vlivní příbuzní strategicky rozmístění v téže vesnické enklávě, – byla od začátku velmi obtížná domluva, následkem čehož se fůra věcí v původně hrubé stavbě
dodělala jinak, než jsme chtěli, a něco se nedodělalo vůbec.
A taky jsme se měli víc zamyslet nad tím, proč nám hned od začátku lhal, například že domy nějakých padesát metrů na rovině od Vltavy nejsou v záplavové zóně. Obešli jsme hodně pojišťoven a všechny do jedné se zasmály, až se v základech otřásaly. Náš příbytek je v zóně 3, přičemž cokoli v zóně 4 je nepojistitelné. Ovšem N se choval tak, že hloupí jsme my, když jsme nakonec odmítli pochybnou pojistnou smlouvu pro zónu 2, kterou nám „sehnal“.
Na tu největší lež jako věž jsme přišli až dávno poté, co jsme koupili inzerovaný „dům snů“, údajně s pitnou vodou prýštící z nově vybudovaných studní (v našem teritoriu dosud není veřejný vodovod). Který blbec by chtěl koupit nový dům bez pitné vody? Leda snad améba. Po probuzení ze snu z kohoutku teče voda, jež by díky hojným koloniím bakterií dobře posloužila jako účinná biologická zbraň. Čili zcela nepitná.
Pak nám samozřejmě došlo, proč nám N půl roku „zapomínal“ přinést slibovaný rozbor vody. A proč naši tehdy jediní sousedi kupují balenou vodu a recyklují hory prázdných PET lahví. Místo abychom si nechali rozbor udělat sami, čekali jsme … a čekali. I ta améba by se rozhoupala dřív. Nakonec nám N přinesl papír s rozborem bakteriálně sterilního vzorku, údajně z nějakého nespecifikovaného vrtu. Mezitím jsme vodu ze studny důvěřivě pili, já víc, protože pracuju doma, a tak se mi po dvaceti letech podařilo se rozpomenout, jaké to je zvracet.
Po nastěhování nejdřív prasklo vodovodní potrubí a zaplavilo celé přízemí, kde promptně začaly na zdech rašit chlupaté útvary a na podlaze se samovolně tvořil zelený plísňový koberec, pak se rozklížila dveřní okna. Postupně se vynořovaly další závady na všech frontách – statika, ventilace, odpadní jímka, elektrické rozvody apod. V rámci tříleté smluvní záruky jsme začali sepisovat reklamace jak na běžícím pásu. Pár drobností ze začátku nechal N opravit, potom nám začal reklamace zamítat a nakonec nás začal ignorovat.
Byl už za vodou, protože mezitím za našimi zády šikovně aplikoval oblíbený trik českých stavitelů – tedy jistého, bohužel dost rozšířeného druhu: majetek své stavební společnosti v podobě tří neprodaných domů přelil do jedné ze tří zbrusu nových eseroček, které jako na zavolanou založila jeho přítelkyně – studentka, náhle podnikatelka. A poté se již nemajetná stavební firma ocitla v rukou vlastníka s ruským či ukrajinským jménem. A naše záruka byla v prachu.
Ani nepřekvapí, že stejný trik N uplatnil se svou předchozí firmou, nyní v likvidaci. Přestože příslušné orgány byly tehdy údajně informovány o hrubých nedostatcích staveb, promptně založil novou firmu a podniká ve stejném oboru dál, nikým nerušen.
Případ, který se identicky odvíjí v delším časovém horizontu rovněž u prvního kupce, je i v hrubém nárysu celkem jasný. A konečně se dostáváme k pikantní části: Co na to úřady? Chtělo by se napsat „odpovědné“ úřady, ale to je ten poslední přívlastek, který by na ně seděl.
1. Vodoprávní úřad
Vodoprávní úřad pro okres Praha-západ sídlí v Praze 2. Dohromady jsem v příslušné kanceláři strávila pět hodin během dvou návštěv.
Při první téměř dvouhodinové návštěvě se mi podařilo nastínit situaci a získat projektovou dokumentaci k naší studni, kterou nám N samozřejmě nepředal. Měl k tomu dobrý důvod: realizační firma, která nyní dělá mrtvého brouka, do technické zprávy poctivě zakreslila, jak mizerně studnu udělala. Shodou okolností příslušná osoba na vodoprávním úřadě byla ta samá, která naši studnu schválila k užívání. O jakýchsi problémech už věděla díky předchozím nepříliš účinným pokusům našeho stejně postiženého souseda nalézt prostřednictvím úřadu řešení situace, kdy čtyřčlenná rodina s dvěma předškolními dětmi bydlí v domě bez pitné vody, za který zaplatila balík peněz.
Paní úřednice zpočátku moc diskutovat nechtěla, ale postupně roztála. Věřila jsem si, že bude při nás a že při druhé návštěvě nějaké řešení najdeme. Zvlášť když jsem jí předložila znalecké posudky dosvědčující, že za nepitnou vodu může špatná konstrukce studní, což potvrdil i původní projektant. A zejména když více znalců poukázalo na fakt, že pět šuntovních studní může nepříznivě ovlivnit kvalitu spodní vody pro další okolní obyvatele závislé na studniční vodě. A to jsem jí ani neřekla, že odborníci nazvali hotové dílo „prasárnou“.
Jenže jsem zjistila, že úřednice, která naši studnu zkolaudovala, nedokáže rozluštit ani jednoduchý technický nákres konstrukce. Jinými slovy, že studnám vůbec nerozumí. Na svou obranu argumentovala tím, že při kolaudaci stejně do studny nevidí, i když přivolaná hydrogeoložka odhalila závady už při zběžném pohledu pod betonový poklop. Já, laik, jsem dotyčné úřednici vysvětlovala pořád dokola hlavní problém, tj. instalaci propustného opláštění vrtu už nad skalním podložím, což má za následek průnik povrchové vody a bakteriální kontaminaci.
K mému úžasu během celých tří dlouhých hodin mé druhé návštěvy v její kanceláři v úředních hodinách pro veřejnost ani jedinkrát nezazvonil telefon, do dveří nevkročil jediný návštěvník. Úžasný veget ve státní správě prošpikovaný občasnými příjemnými kolaudačními výlety. Odpovědnost nulová.
Několik měsíců paní úřednice neudělala nic, přestože slibovala pomoc. Nakonec pomohla – ale ne nám. Před čtrnácti dny tentýž vodoprávní úřad bez mrknutí oka zkolaudoval zbylé tři studny na pozemcích sousedních řadových domů po provedení povrchových kosmetických změn (zvýšení betonového soklu), přestože hlavní problém je pod zemí a přestože se užíváním dalších mizerně zbudovaných studní zvýší riziko kontaminace podzemní vody na okolním území. A přestože byl úřad o problému opakovaně informován a obdržel důkazní dokumentaci a znalecké posudky. A přestože úředníkům při kolaudaci asistoval stejný N, který dle dřívějšího neoficiálního sdělení vrtné společnosti levnou konstrukci zadal.
2. Stavební úřad
Stavební úřad pro Prahu-západ je v Jílovém u Prahy, což je pro lidi bez auta víc z ruky než vodosprávní úřad, protože z naší vesnice tam nejede žádný autobus, který by se trefil do sporých úředních hodin, a od zastávky vlaku je to tři kilometry po frekventované silnici bez chodníku. Ale v raném entuziasmu bych bývala přelezla i Ural.
Na úřad jsem vyrazila začátkem letošního roku, když jsme zjistili, že projektová dokumentace k domu (tj. dokumentace předložená stavební firmou k získání stavebního povolení), kterou jsme po vleklých peripetiích od N získali, je nekompletní a navíc neobsahuje vůbec žádnou prováděcí dokumentaci (tj. dokumentaci předloženou k získání povolení k užívání stavby, neboli kolaudaci). Tam jsem se dozvěděla, že mi za poplatek udělají kopie k tomu, co na úřadě mají. Chtěla jsem úplně všechno a čekala jsem mnohem víc, než jsme měli doma. Ale po dvoutýdenním čekání a zaplacení pěti stovek jsem vyfasovala přesně tutéž účelově nekompletní projektovou dokumentaci, kterou nám nakonec předal N.
Při mých návštěvách pochopitelně přišly na přetřes četné stavební závady a dále fakt, že N v té době už několik měsíců ilegálně bydlel se svou přítelkyní v jednom ze tří prázdných nezkolaudovaných domů. S největší pravděpodobností bydlení v řadovce původně neplánoval, neboť ještě v lepších dobách se svěřil, že si chce postavit dům na jednom z přilehlých pozemků, které skoupil, nepochybně s vidinou zisku z plánovaného prodeje všech pěti domů, jenž se nekonal.
Mladý sympatický úředník mě vážně ujistil, že úřad se stavebními pochybeními rozhodně zabývá a bude se zabývat i neoprávněným užíváním domu, pokud je formálně nahlásíme.
Do toho se nám vůbec nechtělo. Žádného normálního člověka netěší udávat někoho na úřadech, i když ho ten někdo podvedl. A tak jsme další půlrok nic nehlásili. Po čase se náhodou provalilo, že N tajně vypouští splašky do kanalizace, takže musel začít platit zhruba pětistovku za čtvrtletí jako my řádní obyvatelé. Jakou vodu on a jeho přítelkyně pijí, je nám záhadou, protože míra pochybení při stavbě studní je činí nedezinfikovatelné a neopravitelné.
Mezitím jsme povolali také statika, neboť sousedovi popraskaly zdi a nám se z krovu neustále ozývají rány jako z děla. Statik prohlédl plány domu a zjistil, že statická dokumentace v nich vůbec není, přičemž vyjádřil podezření na závažné statické problémy, včetně klesání základů. Statický posudek vypracovaný bez statické dokumentace stojí sedmdesát tisíc.
A tak jsem si začala se stavebním úřadem dopisovat. Kromě jiného jsem žádala právě statickou dokumentaci. Uplynulo 30 dní na odpověď a nic. Napsala jsem emailovou stížnost, že mi neodpověděli. Krátce na to přišel poštou dopis, že dokument byl náhle „evidován“ a že mám právo do něj nahlédnout. Ve skutečnosti ten spis mezitím osobně vyhledal soused, kterému došla trpělivost a na úřad dojel. Jenže podle statika dotyčný dokument postačuje pouze k udělení stavebního povolení, nikoli ke kolaudaci stavby, a na úřadě nic jiného nemají.
Jádro celé anabáze je, že stavební úřad zkolaudoval domy postavené bývalou firmou N bez jakékoli prováděcí dokumentace. S tou se N prostě vůbec neobtěžoval a nikomu to nevadilo. Není třeba říkat, že realizace se od projektové dokumentace značně odchyluje, nezřídka v rozporu se zákonnými normami. Přitom schválení staveb k užívání bez existence prováděcí statické dokumentace je proti zákonu.
Nakonec jsme se sousedem všechno společně sepsali a spolu se znaleckými posudky a odhadem nemalé škody doporučeně odeslali. Třicet dnů už dávno uplynulo a – nic. Vyčkávací strategie se stavebnímu úřadu nepochybně vyplatí. Po schválení zbylých studní teď již nic nebrání tomu, aby v klidu zkolaudoval i zbývající tři „prázdné“ domy, z nichž další už má viditelnou prasklinu ve vnější zdi. Navíc tím elegantně smete ze stolu fakt, že N nerušeně a nepokrytě téměř rok obývá nezkolaudovaný dům a že v dalším z domů se chystají bydlet jeho příbuzní. A všechno pojede dál, jako by se nic nestalo.
N mi zas tak velké problémy nedělá. Věřím, že jednou ho jeho hrabivost a nepoctivost dostihne. Spíš ho lituju, jak se mu najednou prudce zhoršil zrak, protože i když stojí třeba jen pět metrů od nás před svým nelegálním bydlištěm, zásadně nás nevidí, a to ani z profilu, ani zepředu, ba ani zezadu. Ledaže jsme se stali neviditelní. Anebo se on náhle stal entomologem a urputně zavrtává zrak do země, očekávaje výskyt exotických brouků na našem povltavském jílovišti.
Ale ty úřady, s těmi problém mám velký. Naše zkušenost je o to víc deprimující, že když se o ní zmíníme známým, většina dává k dobru podobnou či ještě horší historku.
Epilog
„A mluvíte o tom na ambasádě … a tak?“ dorážím na manžela po dalším frustrujícím zážitku se jmenovanými úřady.
„Mluvíme.“
„A … co?“
„No…, oni o tom vědí.“