Jasně že o ekonomice nemám ani páru. Už jsem to tady několikrát přiznala. Ale nejsem si úplně jistá, zda nám ti, co jí rozumí, tak strašně pomáhají. Manžel, povoláním bankéř, mi už asi třikrát podrobně vysvětloval, proč je neustálý hospodářský růst potřeba. Na mou vlastní žádost, poněvadž jsem se poctivě snažila pochopit, proč by něco mohlo a mělo růst donekonečna a co by z toho mohlo vzejít dobrého. Ale za čas vždycky jeho „logické“ argumenty zase zapomenu, asi proto, že mi nepřijdou tak úplně rozumné.
V Americe mě vládní pobízení obyvatelstva k nakupování rozhodně nepřekvapí, ale dost mě zaskočilo, když nedávno vyšlo z úst německé kancléřky Angely Merkel prohlášení ve smyslu, že Němci by se také měli pronakupovat zpátky do blahobytu. Loni jsem v USA zažila realizaci economic stimulus package, kdy skoro polovina obyvatel dostala od vlády šeky se slušným vládním „stimulačním“ obnosem v celkové částce přes sto miliard dolarů, a čemu to pomohlo? Americká – a potažmo globální – ekonomika se propadla do ještě hlubší krize. Teď podobnou stimulační taktiku, ač v méně štědré podobě, zkouší tchajwanská vláda, jež rozdává občanům nákupní kupony a věří, že co nefungovalo jinde, bude fungovat u nich.
Asi jsem slabomyslná, ale naprosto mi uniká přínos neustálého šroubování nákupního šílenství, které už nyní v takzvaně rozvinutých zemích dávno přesáhlo rozumnou míru potřeb. A ještě víc mi uniká, že k bezhlavému nakupování a zavalování zeměkoule hromadami vyhozených – a často ještě použitelných – věcí vybízejí obyvatelstvo i ty vlády, které na druhé straně už vydávají nebo plánují vydávat nemalé částky na opatření ke zpomalení klimatických změn. Tohle má být účinná cesta k udržitelnému rozvoji? Co vypovídá o zdraví lidské společnosti fakt, že zřejmě očekává, že se závažné problémy vyřeší dalšími nákupy?
Mám nepříliš útěšlivý dojem, že lidstvo se octlo v pasti, kterou současná krize ještě víc zviditelnila. Neúprosné požadavky neustálého zvyšování výroby a spotřeby coby základních předpokladů hospodářského růstu, který je údajně nezbytný, se mi zdají být v přímém rozporu se snahami o zastavení destrukce planety. Krize se zmírňuje tak, že se prokazatelně škodlivé nespoutané konzumní choutky obyvatelstva, jež si samo nedokáže říct ne, oficiálně povzbuzují a dokonce finančně dotují a vládní peníze se lijí do růstu produkce a spotřeby, místo aby se obojí omezilo. Možná by bylo prospěšnější, kdyby vlády místo nákupních kuponů rozdávaly letáky s návodem, jak zabrzdit chamtivost lidské rasy zoufale lpící na hromadění materiálních požitků s požehnáním těch vládců, které si zvolili.
Zpátky do jeskyní? Obrázek z řecké Kapadokie pořídila a zaslala čtenářka Dagmar Saktorová.