Abych byla úplně přesná, v tomto konkrétním případu nefiguruje jogín, ale jogínka, a sice moje nejoblíbenější instruktorka jógy Robin, na jejíž hodinu jsem se včera vypravila po dvouměsíční odmlce způsobené skřípnutým nervem v zádech. Chodím na vinyasu, nebo také flow jógu, což nelze nazvat jinak než devadesátiminutový totální masakr, kdy se člověk fakt nezastaví a jen z něj leje pot.
Robin je na pohled jemná a velice půvabná a duchovně mnohovrstevnatá osůbka, jež obývá brooklynský dům v lesbickém soužití s další členkou dosti nekonformní dívčí kapely. Moje iluze o Robinině jemnosti vzaly za své, když mi kamarádi přehráli klip této kapely, kde Robin s tehdy modrými vlasy sebou škubala celou skladbu jako při tanci svatého Víta. Ale muzikantské vlohy se jí hodí, protože před každou hodinou nám hraje na přenosném harmoniu a krásným hlasem předzpěvuje foneticky přepsané indické texty, které my pak většinou falešně opakujeme, protože ona si ty melodie vymýšlí a jsou děsně komplikované. Ale hlavně nám před tím tělesným masakrem vždycky předloží nějakou historku s morálně naučným koncem. Tak tomu bylo i v příběhu s myší.
Robin se nebojí přiznat, že na trnité cestě k jogínské nirváně občas klopýtne a projeví obyčejnou lidskou slabost. Proto si při pohledu na myší ocas trčící z kocouří tlamy a zhodnocení situace natáhla rukavici, neboť sahat na myší ocas holou rukou se jí rozhodně nechtělo. První pokus vytáhnout myš za její zadní část zcela selhal, pročež Robin rozprostřela na podlahu ručník a jala se domlouvat kocourovi, aby na něj myšku dobrovolně vyvrhnul.
Kocour jen poulil oči. Ukázalo se totiž, že nerozumí anglicky, takže si hodil další vítězné kolečko domem s myší v hubě. V této chvíli se projevil blahodárný vliv jogínského tréninku, protože Robin se nevzdala a odhodlaně pronásledovala kocoura, nepřestávajíc ho prosit, aby se své kořisti vzdal, což po drahné době s nemalou orukavicovanou pomocí učinil.
Po tomto úspěchu Robin stála v pokoji s nadále živou myší visící za ocas z její rukavicí chráněné ruky. Co teď? Zachvátila ji panika, že myš se bude chtít pomstít za své utrpení, a protože kocour už byl z dosahu, vykoná pomstu na své současné trýznitelce tím, že jí vykouše oči nebo jiné orgány. Robin rozhodla, že ač si myš rozhodně zasloužila záchranu života, musí z domu. Udržujíc hlodavce co nejdál od svého těla a potenciálního zranění myším chrupem, vyšla na chodník před dům a zcela nejogínsky odmrštila hlodavce na beton.
Ouvej. V tomto okamžiku se Robin zkroutila na podlaze do myší pózy, vykulila oči jakoby v myším šoku a položila řečnickou otázku: „Jak by vám bylo, kdyby někdo takhle praštil o zem s vámi?“
Morální ponaučení je jasné. Když zachráníš myši život, nemlať s ní pak o zem.
Poté co si Robin takto nasypala popel na hlavu a po třech sonorních óóóm, kdy si vždycky představuju, že jsem tibetský mnich stojící na prosluněné himalájské hoře a vlahý vánek mi prochvívá purpurový hábit, se mi srdce naplnilo soucitem a chtělo se mi vykřiknout: „Robin, já ti rozumím!“
Sama jsem totiž před několika lety prožila myší drama. Bylo to během půlročního období, kdy jsem bydlela v podnájmu v manhattanském bytě jedné známé, která odjela učit tanec do Minnesoty. Tehdy mi ještě zcela nedocházelo, že v New Yorku je šťastný ten, kdo má v bytě jen myši, a ne krysy, protože město je obojím typem hlodavců silně prolezlé.
Majitelka bytu mě čestně předem upozornila na myší spolubydlící, které zřejmě občas zahlédnu, a naznačila, že se vůbec nebude zlobit, když jejich počet zredukuju. Tehdy jsem byla jogínský začátečník a zabíjet zvířátka už se mi poněkud příčilo, ale na druhou stranu jsem po myší společnosti netoužila, tak jsem se ze začátku snažila o co nejméně násilnou formu odstranění hlodavců. Zakoupila jsem takové papundeklové domečky uvnitř vymazané lepidlem, které slibovaly ušetřit lovce nepěkného pohledu na ulovenou kořist. Namlouvala jsem si, že chycená myš by se pak mimo moje obydlí z této lepicí pasti dokázala vysvobodit.
Jenže žádná myš se do domečku nechytla. Někdy jsem je viděla, jak se procházejí po koberci, a moc mi to nevonělo. A pak jsem jednou přišla domů z práce a viděla jsem, že mám prokousané povlečení v posteli. O ty prostěradla mi ani nešlo, protože se v USA dají koupit za babku, ale vědomí, že zatímco dřu v práci, myši se válejí v mé posteli, mě nepochopitelně rozzuřilo. Úplně jsem je viděla, jak tam leží rozcapené na zádech, smějí se mi pod fousy a občas si hlodnou do polštáře. Moje jogínská mírumilovnost byla tatam.
Požádala jsem české kamarády, kteří se chystali ke mně do New Yorku na návštěvu, aby mi přivezli staré dobré zaklapávací pasti na myši. Když po několika dnech odjeli, hned jsem je krvelačně nalíčila. A zanedlouho jsem se jedné noci kolem druhé ráno zrovna nořila do spánku, když slyším hlasité „klap“! Vyskočila jsem z postele a vidím, že v pasti se zmítá myš.
Zaklapovací manévr jí musel přeseknout hlasivky, protože nevydala ani hlásku, ale děsivě sebou škubala. Rozbušilo se mi srdce a udělalo se mi mdlo. V té chvíli jsem pochopila, že nejsem duší lovec. Zmocnila se mě celková paralýza a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.
Nakonec jsem taky našla nějaké staré rukavice a blízka infarktu jsem vzala past jako odjištěný granát a odhodila ji i s uloveným hlodavcem do odpadkového koše. Ale místo očekávané úlevy přišlo poznání, že nejsem schopna sdílet domácnost s polomrtvým zvířetem v odpaďáku. A tak jsem se ve tři ráno oblíkla a běžela ven vysypat odpadky včetně myši do kontejneru na ulici. A to byl definitivní konec myších loveckých manévrů.
Morálních ponaučení je několik, ale to hlavní je: Nezáviď myši a nemsti se jí za to, že nemusí chodit do práce.