Moje zkušenosti, kterých mám bohužel víc, než bych si přála, z této oblasti jsou děsivě rozkolísané, což zřejmě kopíruje rozkolísanost systému.

Mám v paměti jeden příběh. Známá mého známého byla vždy ze zásady proti korupci. Proto, když její otec šel na operaci, měla jasno: žádné peníze doktorovi, dělá jen svou práci.

Otec po operaci zemřel. Od té doby žije ta žena s otázkou: nemohla udělat víc pro to, aby se to nestalo?

Když jde o život, je to někdy složité.

Co když víte, že ty sestry, které se o něj starají a každý den, utírají zadek, pomáhají jíst, dostávají každý měsíc na účet mnohem míň, než by si zasloužily. Nebo prostě jen strašně chcete, aby udělaly všechno, co můžou, protože vám záleží na tom, kdo tam leží, za kým chodíte každý den.

Co když jim prostě potřebujete říct, že děkujete – a koupíte kytku, kafe…

Je to korupce?

Pokud ano, dopustila jsem se jí. Několikrát.

Jinak hru neznám, ale hned v úvodu jsem předeslala, že nějaký brutálnější zážitek může můj dosud čistý štít potřísnit.

A co se týče úplatků – doporučuju jako léčbu špatných statistických odhadů Nassima Taleba, Černou labuť a v ní vyhodnocení případu Casanova.

Ono to je tak, že dopředu člověk nikdy neví, jestli se něco opravdu stane nebo nestane. Znáš ale hru „Jacobowski a plukovník“? Úplatky jsou hnusné, když víceméně o nic vážného nejde a když člověk má jinou aspoň trochu rozumnou možnost.