Zatímco hřejivý pocit z nepřijatého úplatku vedl Ivana Dérera k tomu, že se rozhodl neintegrovat korupční jednání do svého každodenního života, mě k identickému rozhodnutí vedl zážitek opačný. Úplatek jsem se pokusila předat jednou na základě příkazu rodičů. A ránu, kterou to zanechalo na mé citlivé pubertální duši, si olizuju, někdy už bezmyšlenkovitě, dodnes.
Už si nepamatuju, kolik mi přesně bylo. Myslím, že se to odehrálo těsně po základní škole, v patnácti nebo šestnácti. Byla jsem však na svůj věk silně opožděná, v lovu chlapců zejména, a dost stydlivá, což si učitelé na základce ovšem vyložili zcela nesprávně – napařili mi ředitelskou důtku za vyzývavé chování a obvinili mě z podněcování jakési vzpoury, dodnes nevím jaké.
V této velmi zranitelné vývojové fázi pokračovaly moje chronické krční problémy, které mi matka laskavě předala již ve svém lůně, a penicilin jsem přikusovala ke svačině takřka denně. Ve snaze zredukovat moje zoufalství a penicilinové opojení mi teta z otcovy strany nabídla zařídit návštěvu u specialisty na ORL klinice v Pardubicích.
Žádný z rodičů tam se mnou samozřejmě nejel. Teta mi taky doprovod nenabídla. Tento politováníhodný trend, který začal zhruba v mých šesti letech, jsem si zavinila sama svou okázalou a přehnanou samostatností. Nařídili mi ovšem, že dotyčnému lékaři musím předat láhev vína, kterou mě pro tento účel vybavili.
To pro mě nebyla dobrá zpráva. Štíhlá, nezvykle tvarovaná láhev, v těch dobách zřejmě vyextrahovaná z podpultových hlubin, sice vypadala velmi elegantně, ale z představy, že ji budu někomu nutit, se mi dělalo nevolno. V té době mi ale chybělo ještě několik let do bodu zlomu, kdy ona učiteli správně detekovaná revoltující stránka mé osobnosti převážila nad tou stydlivou.
Doktor se jmenoval Ctirad. Příjmení na mně nezanechalo žádný zapamatovatelný dojem. Matně si vybavuju, že svému jménu dělal čest. Byl to rozložitý chlapík, který s ničím nedělal cavyky stejně jako jako předchůdce. Podíval se mi do krku, několika hmaty promačkal zátylek, přičemž pochmurně pokyvoval hlavou, jako by to, co viděl, předem čekal, a to, co čekal, bylo beznadějné.
Audience byla krátká a naprosto zbytečná. Něco mi tehdy sdělil, ale k ničemu to nebylo. Stejně jsem neposlouchala, co říká, protože jsem nebyla schopná myslet na nic jiného než na svůj nadcházející hrůzostrašný úkol.
Když už nebylo zbytí, vytáhla jsem flašku z tašky, něco zamumlala a natáhla ruku třímající tekutý úplatek ve skle směrem k Ctiradovi, již pohodlně usazeného za stolem a netrpělivě čekajícího, až konečně vypadnu.
Ale pan specialista se vůbec nezachoval jako správný socialistický doktor, ba ani jako správný zkorumpovaný kapitalistický doktor. Nejen že po láhvi nechňapl, ale vstal ze židle a z výšky svých ctiradovských proporcí se na mě hrubě obořil, co že to dělám.
Zůstala jsem jako opařená. Ruka s lahví trčela v prostoru a v těle se mi rozlilo horko pouštní intenzity. Hlava se vyplnila nicem. Věděla jsem jen, že kdyby se pode mnou v té chvíli otevřela zem a propadla jsem se satanovi rovnou na vidle, šílela bych radostí.
Ve své bezradnosti jsem postavila láhev na podlahu doprostřed ordinace a chystala se prchnout. Ale ani to mi Ctirad nedopřál. Nečekaně křepce oběhl stůl, láhev zvedl ze země a vecpal mi ji zpátky.
Trvalo celé dny, než jsem se vzpamatovala z pokoření, které pro mě tehdy mělo gigantické rozměry. Ještě jsem netušila, jak dobře mi ten dobrý doktor posloužil. Nejen že si nevzal láhev, kterou si nezasloužil, ale tak mi nabízení úplatků zhnusil, že bych se o něco podobného už nepokusila ani ve snu.
S doktory českými i americkými, mizerně i skvěle placenými, jsem od té doby měla dobré i horší zkušenosti, ale nemyslím, že by tyto zkušenosti měly cokoli společného s chronickou absencí úplatků.
A tak pozdě, ale přece: Díky, Ctirade!