Po devítihodinovém letu z Prahy do New Yorku hbitě poskakuju na své ortéze na špici zástupu spolucestujících, abych co nejdřív proklouzla imigrační kontrolou a, jsouc lehce nachcípaná, oddala se do láskyplné péče manžela, který už na mě na letišti čeká. Ajaj, příletová hala je nacpaná k prasknutí, protože těsně před námi se vylodili pasažéři dvoupatrového letadla z Arabských emirátů. Ale fronta před kukaněmi pro občany a rezidenty USA se sune rychle a za čtvrt hodinky jsem na řadě.
Předložím cestovní pas i zelenou kartu, včetně zbrusu nového potvrzení o jejím prodloužení o celý rok, protože na vydání nové se musím osobně podrobit proceduře odebrání čerstvých biometrických údajů. Zřejmě se mi kůže na prstech mezitím ošoupala a staré otisky prstů nestačí. Naivně se domnívám, že letištní kontrola nezabere víc než obvyklých několik minut, ale než se naděju, úředník mi bere otisky všech deseti prstů, stroze mi nařídí, abych si sundala brýle na focení, přes celní prohlášení mi fixkou udělá tlustou čáru a s dokumenty nacpanými v zelených deskách z umělé hmoty mě posílá k dalšímu kolu ověřování mé totožnosti. Ano, s biometrickým pasem, biometrickou zelenou kartou a potvrzením o její prodloužené platnosti od téže instituce, která mě teď tak důkladně kontroluje, pořád nejsem důvěryhodná rezidentka USA. Welcome home.
Zatímco v šoku mašíruju snad půlkilometrovou štreku k dalším úředníkům usazeným za pulty na druhém konci haly, zoufale se pokouším dovolat manželovi, ale marně. Není signál a navíc se telefonovat nesmí. Trochu panikařím. Jak se muž dozví, co se mnou je, když mě zatknou? Absurdně začínám závidět turistům, kteří nejenže mají teď lehčí bezvízový život, ale vzhledem k hospodářskému fiasku budou zřejmě víc žádaní a obletovaní coby vítaný příjem do silně pohublé americké národní kasy.
Nakonec mě nezatknou a víc než hodinu po příletu se konečně vynořím z útrob letištní „uvítací“ mašinerie s tepnami nadýmajícími se přebytečným adrenalinem. Jako doma se necítím a vítaná už vůbec ne. Za několik dní se od kamaráda-rezidenta dozvím, že americká vláda nově zavedla snímání otisků prstů (všech deseti) pro všechny cizince s trvalým pobytem v USA, kteří mají tu drzost vycestovat. Většina z nich ve Spojených státech bydlí a považuje je za svůj domov. Jedna z podmínek udržení statusu rezidenta dokonce vyžaduje strávit určitou část roku v zemi trvalého pobytu. Ale jak můžu považovat za svůj domov zemi, která mi po každém příjezdu z jiné země bere otisky prstů a zachází se mnou jako s potenciálně nebezpečným živlem? K čemu jsou potom všechny ty biometrické dokumenty? Neměly právě ty zdlouhavé procedury ověřování totožnosti odstranit? Anebo je problém někde jinde než v dokumentech?
Když se uklidním, začnu se rozhlížet. Těch pár obchodních domů, do kterých jsem nakoukla, je viditelně prázdnějších. Krize zřejmě skutečně přibrzdila frenetické nákupní tempo. Tentokrát poprvé v životě čtu v amerických New York Times rubriku Business. A snad v každé větě je slovo regulace. Přemítám, jak teď asi je všem těm horlivým propagátorům amerického volného trhu, který si tolik přáli importovat do země pod Řípem. Musím přiznat, že s nimi nikterak zvlášť nesoucítím. Člověk nemusel být kovaný ekonom, aby pochopil už před krizí, že z neregulovaného trhu à la USA (samozřejmě vím, že do jisté míry regulovaný byl, ale ne tak, jak být měl) těží právě a jenom ti, kteří to nejmíň potřebují. To se nakonec ukázalo, když si špičky z hroutící se Wall Street žadonící o vládní pomoc přesto rozdali tučné prémie, krize nekrize.
Taky jsem poprvé v životě sledovala v televizi celou inauguraci nového prezidenta. Většinou jsem spíš skeptik, ale tentokrát sdílím spolu s velkou částí amerického národa naději, že Barack Obama skutečně prosadí tolik potřebné změny a že Americe pomůže získat zpět právě ty atributy, které tuto zemi učinily v mnoha směrech nezaměnitelnou a obdivovanou. V jeho inauguračním projevu bylo hodně věcí, které tam podle mého názoru měly být: důraz na zdravotní péči, školství, vědu, obnovitelné zdroje. Kromě toho jsem tam zachytila tři důležité poznámky, které mou naději posílily:
1. We remain a young nation, but … the time has come to set aside childish things.
„Jsme stále mladý národ, ale nastal čas přestat se zabývat dětinskými záležitostmi,“ řekl Obama. Přesně. Ten čas nastal už dávno.
2. …this crisis has reminded us that without a watchful eye, the market can spin out of control – that a nation cannot prosper long when it favors only the prosperous.
„Tato [ekonomická] krize nám připomněla, že bez bdělého dohledu se trh může vymknout z kontroly – že národ nemůže dlouho prosperovat, pokud zvýhodňuje pouze bohaté,“ řekl Obama. No comment – viz výše.
3. …our power alone cannot protect us, nor does it entitle us to do as we please.
„Moc sama o sobě nás neochrání ani nás neopravňuje k tomu, abychom jednali, jak se nám zlíbí,“ řekl Obama. Konečně.
V Harlemu, který samozřejmě Obamu masivně podporuje, jsem se seznámila se sousedkou, které jsme dali nějaké věci do domácnosti, co jsme nepotřebovali. Je to učitelka, štíhlá a pečlivě udržovaná, středního věku, ale jako všichni černoši vypadá mnohem mladší. Její tři děti jsou obdivuhodně neamericky zdvořilé a disciplinované, i když kluci-dvojčata už začínají být v pubertálním věku. Nějak jsme si vzájemně silně padly do oka, a přestože normálně nevyhledávám fyzický kontakt s lidmi, které skoro neznám, po chvilce hovoru jsem cítila nevysvětlitelné puzení ji obejmout. Nejspíš bych se k tomu sama nikdy neodhodlala, ale než jsem to stačila i jen domyslet, sousedka ke mně přistoupila se slovy "give me some love" a už jsem si lebedila v jejím medvědím objetí. Možná s novým americkým prezidentem nastala taky doba, kdy se od „Afrických Američanů“ můžeme leccos naučit.